Chilští úředníci pro životní prostředí vyzvali Velkou Británii, aby “převzala odpovědnost” a zabránila nelegálnímu vysypání tisíců tun oblečení z Evropy a Spojených států do čilské pouště Atacama, coby důsledku rychlé módy. Maisa Rojas, nastupující chilská ministryně životního prostředí, uvedla, že průmysl “rychlé módy” poháněný západní poptávkou po levném oblečení vede k tomu, že se v pouštích Jižní Ameriky spalují obrovské hory vyřazeného textilu.
V rozhovoru pro BBC varovala, že tato praxe má “ekologické důsledky pro celou planetu”, a vyzvala Velkou Británii, aby s tímto skandálem skoncovala. V posledních desetiletích rostoucí chuť západního světa po rychlé módě na jedno použití podnítila výrobce levného zboží v Číně a Bangladéši k nadprodukci.
Toto zboží se z továren v Asii vyváží na trhy v západní Evropě a Severní Americe, včetně Spojeného království, kde se prodává za velmi nízké ceny. Neprodané zboží “rychlé módy” však následně kupují obchodníci s textilem v zemích včetně Chile a Ugandy, kteří se s ním pak snaží obchodovat na domácích trzích nebo ho pašují přes hranice.
Rychlá móda
Do severochilského přístavu Iquique se každoročně doveze přibližně 60 000 tun oděvů, které zde nakupují obchodníci s oděvy nebo se pašují jinam. Ale nejméně 39 000 tun, které nelze prodat, končí na skládkách odpadu v poušti.
Obrovské hromady textilu, které hyzdí krajinu, jsou bez legálního způsobu likvidace spalovány, přičemž se uvolňují toxické výpary a znečišťuje se půda.
Mezi příklady značek “rychlé módy” patří společnost Boohoo, která vlastní řadu značek včetně Pretty Little Thing, Oasis a Warehouse. Velké značky “rychlé módy” lákají spotřebitele nabídkou levných oděvů a nových řad, protože průmysl co nejrychleji reaguje na měnící se vkus spotřebitelů.
Vzestup “rychlé módy” jistě souvisí se sociálními médii a růstem kultury influencerů. Když nějaká celebrita zveřejní fotografii v novém oblečení, které se líbí jejím sledujícím, značky rychlé módy spěchají, aby byly první, kdo je poskytne.
Značkám “rychlé módy” se obecně vyčítá, že tlačí své náklady co nejníže, aby mohly nabízet oblečení za nízké ceny. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je údajně snižování mezd pracovníků v oděvním řetězci.
To také vedlo k tomu, že mnoho britských společností “rychlé módy” přesunulo výrobu oděvů do Spojeného království, kde dříve téměř všechny oděvní značky odebíraly oděvy z méně rozvinutých zemí, jako je Bangladéš nebo Vietnam.
V posledních letech se Leicester stal centrem výroby oděvů a byl zapleten do skandálů týkajících se práv pracovníků.
Například Levittova zpráva, která zkoumala dodavatelský řetězec společnosti Boohoo v Leicesteru, zjistila, že “obvinění z nepřijatelných pracovních podmínek a nedostatečného odměňování pracovníků jsou nejen dobře podložená, ale v podstatě pravdivá”.
Rychlá móda a životní prostředí
Průmysl rychlé módy spotřebuje ročně 93 miliard kubíků vody, což je množství, které by stačilo na uspokojení potřeb přibližně 5 milionů lidí. Ekologové tvrdí, že tento průmysl je zodpovědný za přibližně 20 % průmyslového znečištění vody v důsledku zpracování a barvení textilu. Problémy jsou také s materiály a výnosy, například při výrobě bavlny, na kterou se spotřebuje 6 % světové spotřeby pesticidů a 16 % insekticidů. Toto odvětví je zodpovědné za 10 % celkových světových emisí uhlíku.
Podle zprávy OSN z roku 2019 se celosvětová výroba oděvů mezi lety 2000 a 2014 zdvojnásobila a tento průmysl je “zodpovědný za 20 % celkového odpadu vody na celosvětové úrovni”. Na výrobu jednoho páru džínů je potřeba 7 500 litrů vody. Ve stejné zprávě se uvádí, že výroba oděvů a obuvi přispívá 8 procenty ke globální produkci skleníkových plynů a že “každou sekundu je pohřbeno nebo spáleno množství textilu odpovídající jednomu popelářskému vozu”.
Ať už jsou hromady oděvů ponechány na volném prostranství nebo zakopány pod zem, znečišťují životní prostředí a uvolňují škodliviny do ovzduší nebo podzemních vodních kanálů. Oděvy, ať už syntetické nebo ošetřené chemikáliemi, se mohou rozkládat 200 let a jsou stejně toxické jako vyhozené pneumatiky nebo plasty.
Do Chile se každoročně dováží tolik oblečení, že obchodníci nemohou doufat v jeho prodej a nikdo není ochoten platit poplatky a cla, která jsou nutná k jeho převozu jinam.
Alex Carreno, bývalý zaměstnanec přístavu, který pracoval v dovozní zóně, řekl: “Toto oblečení přichází z celého světa. To, co se neprodá do Santiaga ani nepošle do jiných zemí, zůstává zde.”
Ne všechno oblečení však přijde nazmar. Někteří z nejchudších lidí z tohoto regionu s 300 000 obyvateli spoléhají na to, že se díky vyhozenému oblečení budou moci obléknout sami a jejich rodiny, nebo vybírají na skládkách, aby našli věci, které mohou prodat ve svém okolí. Venezuelské migrantky Sofia a Jenny, které se jen před několika dny vydaly na 350 kilometrů dlouhou cestu do Chile, strávily hodiny prohledáváním hromady oblečení, po které se plazily jejich děti. Ženy agentuře AFP řekly, že hledají “věci do zimy”, protože noční teploty v poušti klesají na hodnoty, které jsou v jejich tropické vlasti nevídané.
Hora oblečení z fast fashion však některé lidi podnítila k rozvoji společností zaměřených na recyklaci látek pro udržitelnější účely. Rosario Hevia otevřel obchod s recyklací dětského oblečení, než v roce 2019 založil Ecocitex – společnost, která vytváří přízi z kusů vyřazeného textilu a oblečení ve špatném stavu.
Ecocitex při výrobě příze nepoužívá vodu ani chemikálie a spolupracuje s více než 250 podniky vedenými ženami po celém Chile, které prodávají recyklované výrobky vytvořené z vyřazeného oblečen
Další společností, která se snaží vypořádat s horou odpadu, je EcoFibra, která vyrábí tepelně izolační panely s použitím tkanin získaných z oděvů.
Užitečné
Domovská stránka Ecocitex.
Hlavní stránka obchod s udržitelnou módou.
Další články na Blogu.
Zdroj: dailymail.co.uk